Ukázka z knihy:
S poválečnými dějinami Plzně úzce souvisí snaha o postavení pomníku americké armádě, která město osvobodila. První pokus o realizaci této myšlenky byl už v roce 1946 a ten byl, samozřejmě, smeten ze stolu v roce 1948. Od té doby byla křižovatka Americké a Klatovské třídy v den osvobození Plzně svědkem demonstrací a jejich likvidací prakticky každý rok. Bylo tedy pochopitelné, že vytvoření a realizace pomníku bylo jedním z prvních úkolů, které si nové vedení města předsevzalo. V roce 1990 byl položen základní kámen a připravovalo se vyhlášení soutěže. Celou záležitost dostal na starost náměstek primátora pro kulturu JUDr. Jan Blažek. Měl jsem pochopitelně zájem na tom, aby soutěž dopadla dobře. Nabídl jsem proto Dr. Blažkovi, že se pokusím získat do poroty soutěže významné osobnosti z oboru sochařství. Souhlasil a já jsem se obrátil na Akad. soch. Olbrama Zoubka a Akad. soch. Jiřího Seiferta s nabídkou účasti v porotě. Oba s členstvím souhlasili. Z plzeňských výtvarníků byli – kromě mne – jmenováni do poroty Ak. mal. Stanislav Staněk a keramik František Pavlas. Za výtvarné teoretiky to byl PhDr. Petr Kratochvíl, CSc. Dalšími členy byli Ing. arch. Zdeněk Vávra, Ing. Ladislav Kadlec a Zdeňka Šiková. Předsedou poroty byl zvolen JUDr. Blažek, sekretářkou byla Ing. arch. Anna Hostičková. Domnívám se, že toto složení poroty jednoznačně zaručovalo kvalitní výsledek soutěže a nabízelo realizaci prvního reprezentačního pomníku, vytvořeného po roce 1989.
V době vyhlášení soutěže vystavoval v Masných krámech Vladimír Preclík. Po vernisáži jsme seděli v tehdejším klubu Západočeské galerie a já jsem se mu zmínil o probíhající soutěži. Vladimíra Preclíka to zaujalo a rozhodl se, že se soutěže zúčastní. Velice mne to potěšilo, protože účast tak významné výtvarné osobnosti automaticky zvedá pověst soutěže.
Zájem od autorů byl veliký. Návrh pomníků včetně architektonického řešení celého prostoru /tak znělo zadání soutěže/ poslalo padesát autorů. Porota provedla předběžný výběr a návrhy, které uspěly, byly vystaveny v mázhauzu radnice.
Na svém posledním zasedání porota vybrala vítěznou práci. Šlo o návrh Vladimíra Preclíka. Ocenila celkovou koncepci, ale hlavně plastičnost návrhu, která vycházela z nejlepších tradic českého, hlavně barokního sochařství.
Tím, jak jsme se domnívali, práce poroty skončila. Ale nestalo se tak. Vzápětí po zveřejnění výsledků soutěže vystoupil s tvrdou kritikou vítězné práce malíř Jiří Kovařík. Tím začala veliká mediální bitva, která se stále rozrůstala. Objevovaly se také další, kuriózní mimosoutěžní návrhy /například vítězný oblouk/. Jak velký rozsah vše nabylo, může zájemce zjistit v Bechyni. V tamější zámecké sýpce je muzeum Vladimíra Preclíka. Hned v přízemí je několikametrová kóje. Uprostřed ní vystaven třetinový model pomníku a stěny jsou vytapetovány reprodukcemi všech novinových článků, které o dané problematice vyšly.
Diskuse kolem pomníku se stále více vyhrocovala. Jednoho dne jsem šel po ulici a potkal Jiřího Kovaříka. Pozdravili jsme se a jeho první slova byla „…ty jsi můj nepřítel!“. Načež jsem já reagoval: „Jiří, kdybych chodil po Plzni a vykládal všude, že Kovařík je špatný malíř, byla by to, co říkáš, pravda. Ale jenom kvůli pomníku? To nemyslíš vážně.“
V Praze na radě UVU jsme se sešli s Olbramem Zoubkem a radili se, zda máme do diskuse vstoupit. Nakonec jsme ale došli k názoru, že porota řekla své ve zdůvodnění závěrečného rozhodnutí a pouze by se její vyjádření zamotalo do diskuse, která místy už ztrácela úroveň. Pro mne nepochopitelnou věc ale udělal Vladimír Preclík. Pokládal jsem ho za perfektního taktika /měl přece zkušenosti jako poslanec/. A on v tuto vypjatou chvíli prohlásil, že pomník mu odlije slévárna v Blansku. Touto jedinou větičkou si naštval plzeňské škodováky, kteří se na tvorbě pomníku chtěli právě takto podílet.
Tlak odpůrců Preclíkova pomníku byl tak velký, že vedení města nakonec soutěž zrušilo.
V tichosti se zrealizoval pomník ve formě pylonů, v té době dokonce s anonymními autory.
A Jirka Kovařík, tento věčný bojovník, už se chystal vrhnout do další bitvy, tentokrát o veřejné záchodky na Náměstí Republiky.